Rovnováha v přírodě.

7. května 2013 v 17:31 | BioAuri |  Deník biologa
Rovnováha... To je slovo, které si opakuji ve chvílích, kdy vidím třeba poštolku trhající na kusy malé kuřátko, kočku se zakousnutou myší v tlamě, kopu mravenců vrhající se na bezbrannou housenku nebo dokumentární záznam lovu krokodýlů, kteří tiše vyčkávají pod vodní hladinou na žíznivou zebru. Všech těchto "obětí" je mi líto a cítím velkou zlost, když pomyslím na to utrpení, které nejspíš celou dobu prožívají. Obvzláště když jde o obratlovce, jelikož u těch je přítomnost bolesti už dlouho vědecky prokázána. A co je ještě horší? Je mi líto i rostlin. Jsem smutná za každý padlý strom či prstem ustřelenou hlavičku pampelišky S vyplazeným jazykem. Zní to sice směšně, ale samotné mi občas dělá problém natrhat trávu našim morčatům, aniž by mě nehlodalo svědomí, že jsem tím rostlině ublížila. Když se však přistihnu při těchto chmurných myšlenkách, kdy v duchu spílám matce Přírodě, ihned sama sobě argumentuji, že tohle všechno je přece rovnováha a ta nemůže být porušena. Je to cyklus - koloběh života. Smrt totiž dává vznik novému životu, bez toho to jednoduše nejde a právě tak to celé funguje.

Před nedávnem jsem četla v časopise Příroda článek o muži, který je lovec a zároveň ochranář v Africe. Silně na mě zapůsobily příběhy, v nichž vyprávěl, jak se při vyjížďkách do terénu k jejich autu občas přidá nějaká mladičká ztracená zebra, ale musejí jí ujet. Proč? Kvůli rovnováze. Buď si mládě samo poradí a přežije, nebo nakrmí jiná zvířata, která díky ní přežijí. Nebo další příklad: když mladí lvi nedokáží pořádně zardousit uloveného buvola a jedí ho ještě zaživa i přesto, že buvol při pojídání několik hodin stále sténá. Zmiňovaný lovec a ochranář nemůže nijak zasáhnout. Nemůže riskovat, že připraví celou lví smečku o její potravu proto, že se chce pokusit buvola zabít, aby už netrpěl... Rovnováha... Na ní závisejí životy každého jedince na Zemi.

Ovšem... Ne každý má ale tak pevné nervy, aby tvorovi v nesnázích nepomohl. Mám v pár fotografiích zdokumentován případ dospělého šídla, které uvízlo ve starých pavučinách v jedné rouře nad rybníkem. To byla situace, kdy jsem musela zasáhnout. Za prvé v dohledu nebyl žádný pavouk, který by o kořist jevil zájem, za druhé pavučiny byly značně prořídlé a vypadaly už staře a opuštěně, za třetí - obávám se, že šídlo by bylo na pavouka stejně příliš velké sousto, takže bylo z lepkavých vláken vysvobozeno, chvíli si odpočalo v mém klíně a pak odletělo. Usmívající se Miluju happyendy! Smějící se





 


Komentáře

1 anonym anonym | 28. května 2015 v 21:44 | Reagovat

keď tak srdcervúco opisuješ zvieraciu smrť, mám otázka. Ješ tie zvery?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama